Jak naše vztahy ovlivňují zdraví (1.)

• 

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 5. 2010 20:55

Naše životy plynou v sociálně i společensky velmi náročné době. Žijeme vysoký nadstandard v oblasti uspokojování potřeb, přesto většina z nás pociťuje nespokojenost. Nemocnost stále narůstá i přes rozsáhlý medicínský výzkum a lékařskou péči. Nasyceni zábavou i zážitky podléháme depresivním stavům jako nikdy v minulosti. Studujeme a „postvzděláváme“ se až do pozdní dospělosti, ale málokdo je dnes opravdu moudrým.
Tolik strojů a vylepšení, které usnadňují práci a povinnosti a přesto stále bojujeme s nedostatkem času. Ač v permanentním kontaktu s dalšími lidmi, to, co mnoho z nás prožívá uvnitř, jsou pocity opuštění a samoty.

Kvalitní mezilidské vztahy vychovávají zdravou a zralou generaci, která jednou postaví do života další mladé lidi. Dovolte mi tedy podívat se, a to nejen prostřednictvím typů nemocí, na nejpalčivější úskalí ve vztazích během jednotlivých životních etap zrání.

Když se zaměříme na to, o čem lidé hovoří, často si stěžují na potíže různého druhu. Vnímají jistou nespravedlnost podmínek, ve kterých se nacházejí. Lidé očekávají férový svět a fér jednání. Z tohoto očekávání ovšem vyplývá, že okolní, vnější svět se má změnit dle jejich představ o spravedlnosti a oni zůstanou v jádru stejní.

Představme si, že většina lidí má podobná očekávání. Zůstane nakonec někdo, kdo by udělal krok k nápravě? Tedy podíval se do sebe a provedl revizi svého jednání v souladu se svým svědomím.
Co je to však vlastně svědomí? Při ztrátě vyšších principů spravedlnosti pozbývá svědomí dimenze. Hédonismus doby má svá hesla: “Žiješ jen jednou“, „Urvi, co můžeš“, „Kdo dřív přijde ten dřív mele“. Proč si nedopřát a mít se lépe než ostatní... Zabýváme se vůbec korektností vztahů mezi námi lidmi?
Posteskneme si, ale děti stejně dál vychováváme směrem k ekonomické prosperitě a úspěšnosti. Proškolujeme a vzděláváme jim pouze „hlavy“. Práce s emocemi, výchova k etice, sociálním dovednostem či tvořivosti je odsunuta, mnohdy zcela zapomenuta. „Anglicky“ se děti učí již v mateřských školách, ale sejde-li se více maminek s dětmi na pískovišti, často nejsou schopny vyřešit situaci, kdy se děti „tahají“ o hračky.
Ve strhujícím tempu se snažíme naplnit požadavky osnov pro ten který ročník vzdělávání, uniformně, potíraje tím individualitu a osobité tempo vývoje děti a dospívajících. Výsledkem školního systému jsou sice úspěšní, ale velmi nezralí a nezkušení jedinci, kteří často na prahu života stojí bez jakéhokoliv vybavení k řešení jeho výzev.

Jako děti jsme od raného dětství slýchali co je dobré a co ne, co dělat můžeme a co se nesluší. Rodiče, samozřejmě dělaje to nejlepší co uměli, vkládali do nás vlastní obraz světa. Předali a upevnili ve svých dětech svou osobní představu dobra a zla.
V době, kdy děti pojímají základní důvěru ve svět kolem sebe, tvoří s rodičem jeden celek a přejímají tedy bezvýhradně jeho představy. A právě zde nastupujeme svou cestu k vydělení se z celistvosti, tedy přestává v nás být obsaženo „dobré i zlé“ bez nálepek a hodnocení, co vlastně je dobrem a co zlem. Právě tehdy začíná naše cesta k nemoci.

Potřeba být přijímán ostatními nás přiměje to označené za „dobré“ si ponechat jako nám vlastní, ztotožnit se s ním (jsme např. nesobečtí, přátelští, štědří, přející) a zbytek, který je sice také naší součástí, ale který jsme se naučili vnímat jako to „zlé“, negativní a nepřátelské (např. hněv, aroganci, sobectví, lakotu), umístit mimo naši osobu. Kam je to vlastně mimo nás? Zjednodušeně řečeno do lidí, se kterými se setkáme. Jeden se nám zdá lakomý, jiný se málo usmívá, další je příliš arogantní a tenhle neumí pořádně zdravit.
A co naše pocity malé sebedůvěry, hněvu, ohrožení či selhání? Ty se nenosí a ve světě soutěže a důrazu na výkonnost je musíme skrývat. I dospělý člověk má někdy problém si jisté stavy a reakce na situace pojmenovat či připustit, ale představme si malé dítě.

Dítě nemá arzenál slov, kterými by dokázalo popsat a vyjádřit své pocity, proto tyto musí sestoupit na tělesnou rovinu, aby formou příznaků nemoci promluvilo ke svému okolí a vyjádřilo, co se v něm odehrává.
Mezi nejčastější dětské nemoci patří ekzémy, alergie, rýmy, „průdušky“, zápaly plic, záněty středního ucha, angíny, astma či bolesti břicha. Podívejme se pozorně na vzkazy, které nám, rodičům a pečovatelům, prostřednictvím nemoci dítě dává.

Lékař může zhodnotit situaci jako genetické dispozice, ale co to vlastně genetická dispozice je? No přeci systém hodnot, soudů a předsudků, který byl i našim rodičům předán jejich rodiči. A tak se snaží tělo po generace stále a znova podat svou chybovou hlášku onemocněním orgánu, kterému přísluší předat vzkaz o tom, že vnímání světa kolem není zcela v souladu s realitou a přírodními zákony.

Děti jsou obrazem pochybení na straně komunikace nebo vztahu s partnerem. Dynamika nemoci zapadá přesně do (ne)funkčnosti rodinného klimatu.
Ekzematické děti, které, přes ústřední orgán komunikace, tedy kůži (ta tvoří hranice mezi já a okolím), vypovídají o neharmonické atmosféře, která panuje mezi rodiči. Dítě svádí vnitřní boj mezi projevením svých tužeb a tím, co ve skutečnosti prožívá. Nemocné ekzematické dítě, které vyžaduje větší péči tak přitahuje podvědomě pozornost rodičů, stmeluje. Rodiče odkládají své vlastní problémy, aby se věnovali dítěti.

Průdušky, potažmo tedy plíce jsou taktéž referenční orgánem komunikace, dechem jsme spojeni s druhými lidmi.
Potíže s průduškami u dětí vypovídají mnohdy o nezdravé fixaci matky na dítě, kterou mu pak brání v rozvoji zdravých vztahů s okolím. Matka se bojí podvědomě ztráty blízké vazby s dítětem, ztráty vlastního vlivu. Zápaly plic pak sděluje akutní konflikt probíhající v rovině vzájemné komunikace.
Dermatorespirační onemocnění či astma jsou pak prohloubením a chronifikací téhož dlouho neřešeného komunikačního problému v rodině. Promlouvá o bezmoci a neměnnosti rodinných konstelací, strnulosti rodinného modelu.
Jsou matky, které doslova dusí své děti silou sevření své péče a prošlapáním cestiček k zdánlivé „úspěšnosti“. „Nic nedělej, hlavně se uč…“ Z takto vedených dětí často vyrůstají často pasivní, ale velmi sveřepí jedinci. Partneři, kteří pak s těmito „velkými dětmi“ spojí své životy, bývají mnohdy velmi zklamaní. Tedy pokud tito někdy opustí útulný „mamahotel“.
Záněty středouší jsou typicky dětským onemocněním, uši vypovídají o schopnosti naslouchat či poslušnosti (vzpomeňme jen na význam přirovnání. „sklopit uši“) Připomeňme si, že děti většinou odrážejí problémy rodičů. Kde je střed mezi sebeprosazením a přizpůsobením se? Ve vztahu rodič-dítě se těžiště hledá jen velmi těžko. Z pozice autority, kterou rodič pro dítě představuje, je snadnější prosadit vůli svou, proti vůli dítěte.

Kdo vlastním dětem naslouchá a rozumí sdělením, které prostřednictvím nemoci dítěte do rodinného klimatu vstupují, má možnost uvádět do života nové principy vlastní reflexe a zkoumání svých postojů. Neboť právě z lásky k druhým se rodí ta neušlechtilejší motivace
k osobní proměně.

-pokračování-

R.Boháčová