Vážení a milí, nově se nacházím na adrese Farského 414/21 v Olomouci - Hodolanech.

Jak žijeme před rokem 2012

Snad téměř ke každému z nás se někdy dostaly nejrůznější informace o změnách, souvisejících s rokem 2012. Něco jsme zaslechli, případně jsme informace sami vyhledali a vytvořili si k nim jistý postoj.

moreČlověk nemusí být mystikem na to, aby při pohledu na způsob života současné společnosti rozeznal, že je nutná zcela zásadní změna. Je třeba postavit společnost na nových principech, jinak jeho současná podoba musí dříve či později zaniknout.

Způsob, kterým svět lidí na Zemi dnes funguje, je neudržitelný, a to zejména z hlediska stále rostoucích zásahů člověka do přírodních zákonů, které fungují i bez něj. Podrobných informací lze nalézt všude kolem plno, stačí se jim otevřít.

Jsme schopni jako lidstvo sami od sebe uskutečnit nutné změny, nebo k nim musíme být donuceni okolnostmi?

Konec světa, apokalypsa, dramatické změny v ekonomice, v politickém rozdělení světa, jaderné katastrofy, posun zemských desek, přepólování atd.

Jaký je Váš postoj k těmto informacím?

Totiž, právě POSTOJ, který máte, je nesmírně důležitým pro nás všechny. Nejen pro Vás samotného či samotnou, ale hlavně pro Vaše okolí a pro budoucnost života na Zemi. Svým postojem můžete mnohé změnit.

Jak jste na zmíněné informace reagovali?

Odvrácením se zpět ke každodennímu životu? Co se stane, stane se, stejně to neovlivním. A navíc, předpovědí konců světa už bylo a žádná se nesplnila. Je to malá pravděpodobnost.

 Strachem? To Vás mohlo vést (stejně jako mě) k dalšímu shánění informací o možné podobě „apokalypsy“, jak ji lze přežít, případně o tom, jak může (bude-li nějaká) vypadat život po ní.

Vstřícně? Tady zní otázka – Můžu udělat já sám něco pro ovlivnění toho, co nastane? Pokud jste reagovali takto, máte můj obdiv. Věřte, že tento postoj osvobozuje a osvojíte-li si jej, odměnou Vám může být klidný a vyrovnaný, dokonce smysluplný život. Toto je má osobní zkušenost.

Mojí původní reakcí na informace ohledně roku 2012 byl strach. Pravdivý pohled na život kolem sebe mi nedovolil brát jej na lehkou váhu. Sama pro sebe jsem připustila možnost, že část lidstva změny na Zemi má šanci na přežití. Našla jsem různá doporučení, jak se připravit na život PO roce „2012“: Člověk by měl být zabezpečený, mít vlastní obydlí s možností topení bez závislosti na sítích, měl by žít v určité nadmořské výšce, mít možnost něco si vypěstovat atd.

Tato doporučení mě na nějaký čas zcela zaměstnala. Do toho však jako blesk z čistého nebe přišel impuls: Takto to nechci. K čemu je život jedince, který svou energii věnuje na uzavření se, odstřižení od světa, vlastní ochranu? K čemu je dobré přežití několika (nebo i více) takovýchto jedinců?

Je to jinak. Smysl má záchrana společenství lidí, záchrana smysluplně fungující skupiny, společnosti, ne sebe samého. Umíte si představit tu osamělost, bezmoc života, kdy „bezvadně“ fungujete a jste zabezpečení nezávislí na zbytku světa?

Vše je tady na zemi provázáno, vše souvisí jedno s druhým. Všichni se podílíme na vyčerpávání neobnovitelných zdrojů, ať chceme, nebo ne. Díky tomu žijeme pohodlněji než celé generace před námi. Čerpáme z naší matky Země, každý na tom máme svůj podíl, i když jen pasivně přijímám. Centrální vytápění, možnost přepravy, voda z vodovodu, potraviny přepravované k místu našeho bydliště.

Nejen takto, na úrovni praktického pozemského života, ale i na úrovni vztahů a energií jsme propojeni, jsme kapkami v moři. Jestliže jde vlna určitým směrem, nemůže se jedna kapka rozhodnout, že půjde jinam. Jestliže se kapka v moři rozhodne, že bude jen sama sebou a ne součástí vlny, nezmění nic na faktu, že JE součástí vlny.

Jsme součástí celku, musíme tedy žít pro celek, nikoliv pro sebe, nebo pro pár vybraných, nám blízkých lidí. Pokud toto prožijete, budete svobodní. Je v tom smíření, odevzdání, pokora a Láska. Je v tom nadšení z toho, že jsem součástí něčeho, co nás přesahuje. Nadšení z možnosti ovlivnit vlnu, v níž jsem kapkou. Představte si, co udělá kapka Hypermanganu ve sklenici čisté vody. Zanechává za sebou fialovou stopu, která se šíří a slábne, postupně se rozpustí, ale sklenice vody už není, jakou byla, teď je lehce růžová.

I Vy, ať chcete, nebo ne, pouštíte SVOU barvu do naší společné sklenice vody. Jaká je Vaše barva? Jak ovlivní výsledný odstín? Na tomto odstínu závisí život a budoucnost nás všech. Jen „určitý odstín vody“ je schopen smysluplně fungovat ve světě postaveném na nových principech, takovém, který odpovídá novému životu.

Pojďme si tuto věc přiblížit na malém praktickém příkladě:

To, co do Stvoření vyšleme, se nám dříve či později vrátí“. Pravda, kterou duchovně hledající často čtou, slyší, řídí se jí, neboť chtějí, aby se jim vrátilo vše dobré.

Zkusme tento úkaz pozorovat z jiného úhlu:

„To, co do Stvoření vyšleš, z něj nezmizí. Putuje to dál, k ostatním lidem, jako tichá pošta.“

Pokud jsme ráno vstali dobře naladění a usmáli se s pochopením a laskavostí na svého partnera, podařilo se nám možná rozpustit jeho spěch, nervozitu, špatnou náladu. A síla tohoto úsměvu může kolovat dál světem – dobře naladěný partner dá na křižovatce přednost člověku, který přehlédl „stopku“. Ten s vděčností a úlevou přijede do práce a jeho právě prožitý pocit pokory příjemně udiví spolupracovníky a změní jejich postoj k šéfovi, jehož pak za případnou chybu při nejbližší příležitosti neodsoudí tak, jak byli zvyklí…a tak dále. Zabarvení se lehce změnilo.

A ještě jedna věc:

Nerozlišujme se prosím na „hledající“ a „nehledající“, „duchovní bytosti“ a „materialisty“, „křesťany“ a „nekřesťany“ a tak dále. To vše nás jen zdánlivě rozděluje. Ať už je Váš úsudek o druhém člověku správný, či je na něm jen zrnko pravdy, posuzování našich bližních nám bere spoustu energie a odvádí nás od podstatnějších věcí. Věřte, že každý člověk zde má své místo a své určení a může svou troškou přispět k naší „společné barvě“. Jen to možná zatím neumí. Ale „zázraky“ se dějí, a v dnešní době zvláště.

Síla mnoha osamocených a izolovaných kapek, byť naplněných Láskou, se nedá srovnat se sílou vlny Lásky.

 

"Kdo chce zachránit svůj život, ztratí jej. Kdo jej odevzdá ve prospěch druhých, získá jej. Bože, s pokorou Tě prosím, dej mi prožít to, ať je mi naše společná existence dražší, než má vlastní. Děkuji“.

Autor: Zdenka Zátopková