Vážení a milí, nově se nacházím na adrese Farského 414/21 v Olomouci - Hodolanech.

Osamělost

„Jen těžko se dá tento bohatý svět považovat za tak chudý, aby člověku toužícímu milovat nemohl nabídnout vhodný objekt. Svět skýtá nekonečný prostor každému. Je to spíš neschopnost milovat, která okrádá člověka o jeho možnosti. To, co nás nutí dělat si náhražku z nás samých, není vnější nedostatek objektů, ale vlastní neschopnost láskyplně pojímat cokoli, krom sebe.“

C.G. Jung

„Přes den na to nemyslím a tvářím se pohodově, ale večer přicházím do prázdného, tichého bytu, kde na mě dolehne, namísto pocitu soukromí, stesk. Je nesmírně bolestné, když nemáte komu říct, že je vám zle; ještě horší je zjištění, že není nikdo, s kým můžete sdílet svou radost …“ (Jana, 34 let)

samota

Rapidně narůstá množství lidí, kteří zakoušejí pocity osamělosti. Přesto si osamělý člověk připadá mezi ostatními tak nějak nepatřičně a snaží se své skutečné pocity zastírat. Často vytváří iluzi vytíženosti, jak pracovní, tak volnočasové, aby si ostatní (mnohdy taktéž osamocení) lidé nevšimli, že se cítí opuštěný. Osamělost je zcela subjektivní stav a nemá nic společného se samotou, za kterou bývá zaměňována.

 

Jste-li sami, očekává se, že je to vaše osobní volba - rozhodnutí, které je vám blízké se vším, co do života přináší. Je-li však samota prožívaná bolestně, stává se stigmatem a bývá mnohdy investováno spoustu energie do vytváření dojmu zdánlivé sociální pohody. Často jsou totiž pocity osamění vnímány jako synonymum pro pojem neschopný, závislý či bez vlastní hodnoty. Přeci oč nemají druzí lidé zájem, je nezajímavé či nedostatečně atraktivní … to jsou názory, které osamocený člověk často přijme za vlastní.

Zvláštní skupinu tvoří lidé, kteří odmítají blízký vztah pod rouškou osobní nezávislosti či strachu ze zevšednění, nejsou na tom většinou na cestě sebepoznání o mnoho lépe, než Ti, kteří po vztahu panicky touží. Velké množství lidí také setrvává v nefunkčních vztazích (v nichž se cítí osaměle), jen aby udrželi iluzi vlastní „atraktivity". Člověk schopný vztahu říká, že je spokojený sám, ale zároveň je schopen i připraven do své skutečné intimity a blízkosti pustit druhého člověka. Vymezení osobních hranic není možné ve vnějším světě, ale jen ve svém nitru.

Abychom si totiž byli vědomi sami sebe, musíme být schopni odlišit se od druhého. Jedině tehdy může existovat vztah.

Nalézt smysl a podstatu vztahů je jednou z cest sebepoznání. Vztahy mají být proměněny v opravdové chrámy uzdravování. Pokud nás něco na druhém uchvátí, ptejme se, proč jsme byli uchváceni. Co to znamená pro nás osobně? Stejně tak nejsme-li schopni nějaké vlastnosti u druhých akceptovat, ptejme se na totéž. Odmítnutí či antipatie k druhému je jen setkání s tím, co si sami na sobě neradi uvědomujeme.

Osamělost nás má dovést k sobě, k vytvoření toho nejintimnějšího a nejdůležitějšího vztahu v životě. Pokud se ocitneme sami a dokážeme vědomě ve svém životě období samoty přijmout a projít jím. Odměnou bývá prohloubení sebepoznání.

Nemáme pak už strach z nás samých. Víme, co hledáme u partnera, cítíme a ctíme své potřeby. Zaplníme to prázdné místo, které nás stále tlačilo hledat sebe v odrazu očí či mysli toho druhého.

Vstoupí-li nám pak do života partner, jsme schopni vytvořit rovnocenný a smysluplný vztah. Zralé partnerství, je důsledkem zpracování své osamělosti více, než proces čekání na toho pravého či na tu pravou.

„Osamělost je absence druhých, samota je přítomností sebe samého“ (Osho)

R.Boháčová