Osobnost a duchovní růst

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 5. 2011 19:10

„Nejlepším lékem pro člověka je člověk, nejvyšším stupněm léku je Láska“ (Paracelsus)

Období, kterým procházíme je rychlé, intenzivní, plné darů, ale i nesmlouvavé ke všemu, co nestojí na pevných základech. A tak jsou mimo jiné prověřovány i ty základy, na kterých rozvíjíme a prostřednictvím kterých šíříme své duchovní poznání, tedy naše osobnost.

Předpokladem vnitřní harmonie a alespoň částečné objektivity při hodnocení druhých je míra vlastního sebepoznání. Na tomto atributu vše stojí a s ním také padá. Abych mohl v životě dojít poznání, musím také zakoušet. Tzv. únik do duchovna nic neřeší, pokud za sebou nechávám odložené to lidské, jakožto méně hodnotné či dokonce opovrženíhodné.

Máme-li potřebu k situacím, lidem a okolnostem kolem nás zaujímat hodnotící stanoviska (rozuměj dělit je na dobré a špatné), je míra našeho vlastního poznání ještě stále nízká.

Dokud se cítím povolán měnit svět, nepochopil jsem, že svět není místo, které je nutné měnit k lepšímu. Jen své temné, nepoznané stránky rozpoznávám v zrcadle světa a ony mají pod kontrolou mě a nikoli já je.

V poslední době jsem se několikrát setkala s lidmi, jejichž osobnost neudržela silně rozvinutý duchovní potenciál. Tito lidé jsou v těchto časem velice často vraceni zpět k sobě, ať již nemocí, nebo životními okolnostmi. Je důležité nezapomínat na skutečnost, že v duálním světě je vše dvojsečnou zbraní. Stejná síla, která nám může sloužit k užitku, nás se stejnou intenzitou vrhá do temných, nepoznaných stránek našich duší.

Učme se ve světě číst, prostřednictvím symbolů, přijměme okolnosti, situace i setkání jako nenáhodné lekce, které si do života pozýváme z důvodu růstu.Přijímáme-li radostné chvíle, otevřeme se s Láskou i krizím, které k nám přicházejí. Jsou nepříjemné, ale jsou to právě ony, kterými nejvíce rosteme. Přijmout nepříjemné a projít jím, znamená stát se zralejším, tedy osobnostně zralejším člověkem, „ poznat sám sebe“.

Vnímejme druhé lidi jako lék, ať se nám, v našem subjektivním světě jeví dobří (neboť si na nich uvědomujeme to, co si rádi uvědomujeme na sobě), nebo špatní (z důvodu toho, že nám zrcadlí to, co si na sobě neradi připouštíme). Budeme uzdraveni schopností nahlédnout se jako celiství. Celistvost však neznamená být ani mravným, ani morálním či jinak dokonalým člověkem, mnohdy však bývá za tato slova  zaměňována.

Naše cesta životem v sobě zahrnuje bezpodmínečně chyby a omyly, ty se mnohdy mohou tvářit jako závažné přestupky proti panujícím normám či hodnotám.Ve vesmírných zákonech je to ovšem jen nástroj našeho poznání. Jako Holger Vdovin, který v Larsenově Kameni mudrců dochází k osvícení i přes nebo právě díky v mládí spáchanému zločinu. Nehodnoťme proto okolnosti životů druhých, neboť  hloubka Božích záměrů je pro nás nerozpoznatelnou …

R.Boháčová